Maminka zhruba osmnáctiměsíční holčičky, Aničky, volá kvůli jejímu neklidnému spánku. U malé se stále opakují krátká období vždy několika nocí za sebou, kdy hůře usíná a pak se uprostřed noci budí s křikem a pláčem, je vidět, že se jí zdá něco hrozného, nejde ji vzbudit, svým křikem vzbudí ještě i staršího brášku, celá rodina je na nohou, ráno jsou všichni „hotoví“....Co s tím?

Maminka přichází s Aničkou do homeopatické poradny. Anička se nese v mámině náruči, je k mámě celá přitisknutá, snaží se doslova ukrýt a nic a nikoho nevidět. Anička je baculka s větší hlavičkou, v týle je vidět zpocené vlásky, svým výrazem dělá dojem mírně mladšího díta. Sedí mámě na klíně, převážnou část doby je na ni otočená tváří, od maminky se nehne. Když ji maminka chce dát na zem, aby malá ukázala, jak pěkně chodí, nechce se mámy pustit a začíná úzkostně natahovat.... zůstává tedy mamince na klíně.

Dozvídám se, že těhotenství s Aničkou bylo celkem klidné, jen na konci 7.měsíce měla maminka starosti o Ondru, Aniččina staršího bratra, měl těžší průběh nějaké virozy, se kterou nakonec musel být hospitalizován pro podezření na meningitidu.... vše nakonec dopadlo dobře a koncem července se už mírně přenošená Anička začala ozývat k porodu: porod šel celkem pomalu, pořád jakoby jeho průběh „něco“ vracelo zpět a zpomalovalo... poslední fáze porodu, vypuzovací, se trošku zasekla, vyžádala si „zakleknutí“ porodní asistentky na maminčino břicho a šup: Anička byla nakonec “hopem” venku.

Anička je od narození dítko hodně závislé na mamince: nejradši je v náručí, krásně a ráda se kojila, ještě jako plně kojené miminko se v noci často budila na kojení – i když už ve 3 – 4 měsících si maminka všimla, že některá Aniččina noční probuzení provázel onen specifický pláč a křik. Krásně přibírala na váze, i když po skoro každém kojení vždycky trošku ublinkávala – maminka to připisuje faktu, že „malá byla furt u prsa a nikdy vlastně neměla prázdné bříško“. Aniččin psychomotorický vývoj probíhá v pořádku, mírně pomaleji – ve srovnání s bráchou, Anička je opatrná, do ničeho se nevrhá, vše nejprv dobře pozoruje pak, nejraději v doprovodu mámy a pěkně za ručičku, opatrně zkouší.

Maminka říká: „přes den je to jakž takž dobré, malá, když mě vidí a jsem blízko, tak si pěkně vsedě hraje na zemi, miluje bráchu, Ondra s ní dělá blbiny, to se vždycky začne Anča smát. Nemá ráda cizí návštěvy, nerada se chová od cizích, začne plakata a tím víc se na mě tisknout (mohu potvrdit i při konzultaci: celou dobu si mě Anička měřila z bezpečí máminy náruče opatrným pohledem a když jsem k ní vztáhla ruce, že ji pochovám, začala plakat).

Moc ráda jí, nechá se pěkně krmit nebo se v jídle “patle” sama, déle jí trvalo, než se naučila sama posadit. Teď už chodí sama, ještě před cca dvěma měsíci chodila kolem nábytku a opatrně dělala první kroky do prostoru. Zoubky rostly mírně později a s pláčem, průjmem, opruzeninami, nechutenstvím, zatím má 4 zoubky. Stoličku mívala jako kojenec typickou pro kojené děti (míchaná vajíčka), někdy ovšem hodně ztuhlejší a po klidně i 5 dnech, to je pak tužší, mazlavá a Anička s ní má trošku „víc práce“.

Neumí usínat sama, zejména večer: když rodiče chtěli Aničku začít nechávat usnout samu v její postýlce, Anička vždy žalostně plakala, dokud někdo nepřišel. Nakonec pěkně funguje, když si s ní večer někdo lehne, Anička se přitiskne, chvíli si něco drmolí, chvíli se vrtí a pak usne.

Anička se ale v průběhu noci celkem často budí: někdy se začne vrtět, pak trošku pobrekávat a když ji rodiče včas nepřijdou pochovat, rozvine se to v pláč a pak už Anička usne jen s rodiči v posteli.

Někdy ale uprostřed noci spustí pláč naráz, „je to úplně jiné, je to náhlé, hned začne doslova řvát, jakoby ji něco vzbudilo. Když k ní vstaneme, má oči zavřené a pláče,mává rukama kolem sebe, vypadá to hrozně. Chceme jí vždycky nějak pomoct vzbudit ji, aby to přestalo, ale malá nejde vzbudit. Je to hrozné. Na pohled pro nás a určitě i pro ni“, říká maminka.

Vypadá to na noční můru: živý sen s děsivým obsahem, který spáč prožívá velmi intenzivně a těžko se z něj vystupuje či budí. Jednou se rodičům podařilo Aničku ze sna vzbudit: „Byla to hrůza, malá běsnila ze sna, tak jsme ji těžko, ale přece vzbudili, byla úplně vykulená, koukala na nás a vypadalo to, že nás ani nepoznává. Byla úplně vykulená, koukala jako “vyoraná myška”. Pak ještě dlouho vzlykala a dlouho nám trvalo, než se nám ji podařilo uklidnit a byla schopná znovu usnout. Takové noci jsou ale naprosto šílené: vzhůru jsme všichni, dlouho nemůžeme usnout a následující ráno je vždycky strašně náročné. Táta je do práce nevyspaný, syn se naštěstí může dospat ve školce, ale my nikdy nevíme, kterou noc to přijde.“, dodává maminka.

Navrhuji homeopatický lék: Calcarea Carbonica (zkratka Calc) v potenci c200. Anička jak tělesně, tak svým chováním a psychikou jakoby léku Calc z oka vypadla: malé děti v obraze Calc jsou robustnější, jsou na sebe velmi opatrné, nejsou to žádní „živlové“ (na rozdíl od např. dětiček Tuberculinum, Rhus Tox....), většinou pěkně papají, mají rády svoje bezpečné zázemí v rodině, nevítají návštěvy cizích lidí, vůbec se nebudou rády nechávat chovat od kohokoli jiného než mámy, táty a možná ještě babičky... Umí být pěkně vzdorovité, trvají na svém a nic s nimi nehne. Jsou to ale dobráci, trochu strašpytlíci a náramní jedlíci.

Do mé homeopatické poradny přicházejí nejčastěji s atopickým ekzémem, nočními můrami či pomalejším PM vývojem. Jejich bázlivost a nedůvěra, co mohou od cizích lidí a neznámých prostředí očekávat, je opravdu často podporuje v jejich už vrozené opatrnosti. Nezřídka jejich příchod na svět obsahuje „strnutí z úleku“ - podobně jako v případě Aničky: dítě se v porodních cestách zasekne a porod se zabrzdí.

Po necelých 3 měsících maminka hlásí:

„Jakoby měla větší jiskru, víc elánu, víc dynamiky. Je komunikativnější – dřív byla víc mouchy snězte si mě, teď se víc „hlásí o slovo“, je  důraznější a taky tvrdohlavější. Bráchu, který ji škádlil tuhle krásně drapla za vlasy a držela a když se cukal, smála se na celé kolo a nechtěla ho pustit.

Usíná pořád „s doprovodem“, v noci se stále projevuje různým zvuky, jakoby si s někým povídala – mluví ze sna, vrtí se, převaluje, občas zapláče, ale zatím jsme neměli žádnou tu noční můru.

I její chůze je mnohem suverénnější, chodí víc jistě, do ručiček si nabere hračky a už se ani nemá jak přidržet. Víc riskuje, ale stále je opatrná.

Objevily se 2 nové zoubky a už to nebylo takové martyrium, plakala, měla trošku průjem, ale už se i přes bolest zoubků dokáže víc zabavit.”

V tříslech a pod kolínky se jí objevily náznaky atopického ekzému, jen mírně zarudlá místa. Maminka si vzpomněla, že někdy kolem 2 – 3 měsíců se Aničce objevilo totéž pár dnů po očkování Hexou, ale při úvodní konzultaci si na to nevzpomněla. Kožní záhyby teď mažou konopnou mastí a vypadá to, že ekzém je bledší.

Anička teď i lépe spí přes den: její denní spánek je kvalitnější. V noci se stále ještě budí, respektive začne se vrtět, „mrnět“, pobrekávat, maminka k ní stále ještě ze zvyku vstává, aby ji pro jistotu uklidnila, ale sama říká, že se zdá, že už by Anička dokázala zaspat i sama.“

Po dalších cca 3 měsících maminka hlásí, že už mi ani nevolali, protože nebyl důvod. Maminka mi později při náhodném setkání řekla, že ještě poté občas 1 dávku Calc Aničce dala, když se znovu jednou za delší dobu objevila nějaká noční můra a když se znovu objevila ložiska ekzému.

Zhruba po roce mě maminka kontaktovala opět, tentokrát kvůli synovi, bratru Aničky. Jeho případ bude v samostatné kapitole.